Jméno: Satira
Zařazení: Literární pojem
Přidal(a): David Hampl
Pojem satira označuje svébytný literární žánr, který je založen na kombinaci komična, ironie a výsměchu. Jejím cílem je především kritika společenských problémů a nedostatků a setkáváme se s ní v různých literárních dílech od starověku až do současnosti.
Základní znaky satiry
Slovo satira pochází z latiny, konkrétně ze slova satur, které znamenalo směsici a všehochuť. Tímto výrazem začaly být v antickém Římě označovány dramatické frašky s různými tématy. O něco později se toto označení začalo používat i pro kritické básně. Postupem času se množství literárních žánrů, které mohou mít satirický nádech, rozrostlo ještě více. V současné době se tak se satirou kromě básní a komedií či frašek, můžeme setkat také v aforismech, anekdotách, epigramech, parodiích, pamfletech či v satirickém románu, novele či povídce. Satirickým dílem se dnes může stát téměř jakýkoli literární žánr a i v dnešní době satira patří k oblíbeným prvkům vyjádření. Satira je často spojena s humorem, ironií, sarkasmem a nadsázkou. Témata a problémy, které lze za pomoci satiry kritizovat, jsou velmi rozmanité. Satira tak slouží například ke kritice úrovně sociálních vztahů, společenského života, politické situace či úrovně vzdělání a kultury. Cílem satiry ale není jen upozornění na daný stav a jeho kritika, ale také přimět lidi k zamyšlení se a k případné změně.
Satira ve světové literatuře
Satira vznikla ve starověkém Římě, kde byl známým satirikem například Juvenalis, který rád psal o různých nemravnostech obyvatel Říma. V době středověku byla satira spíše v pozadí, pokud se psala, tak nejčastějšími náměty byly satiry zvířecí a stavovská kritika. Velký rozvoj satiře přinesla až doba renesance, kdy se satira stala nástrojem k prosazování nových idejí a mravů. Nejznámějším renesančním satirikem byl Erasmus Rotterdamský a jeho dílo Chvála bláznovství. Satira ale byla i podstatnou částí románů Gargantua a Pantagruel francouzského spisovatele Francoise Rabelais či Cervantesova Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha. Na začátku osmnáctého století napsal Jonathan Swift satirické dílo Skromný návrh a prvky satiry obsahují i jeho slavné Gulliverovy cesty. V devatenáctém století pak mezi významné satiriky patřil například ruský spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol a jeho satirická komedie Revizor či Oscar Wilde, u kterého je satira významnou součástí jeho prozaické i dramatické tvorby. V první polovině dvacátého století britskou satiru reprezentoval George Bernard Shaw, jeho nejznámějším dílem je komedie Pygmalion, která kritizuje zastaralé pojetí společenských tříd.
Satira v české literatuře
I v české literatuře má satira dlouhou a bohatou tradici. Za první satirické dílo je označována středověká divadelní hra Mastičkář. K dalším dílům pak patří Hradecký rukopis, Podkoní a žák či Píseň veselé chudiny. V období husitství byla satira rovněž hojně využívána. Vavřinec z Březové například ve svém díle Báseň vznešené Koruny české satiricky zobrazuje útěk křižáckého vojska. Mezi nejznámější autory, kteří psali satiru v průběhu devatenáctého století, patřili Karel Havlíček Borovský svými epigramy i díly Král Lávra, Tyrolské elegie a Křest svatého Vladimíra, či Svatopluk Čech. Celosvětově známým je poté satirický román Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka, který vyšel ve dvacátých letech dvacátého století. Satiru později nalezneme rovněž v dílech Karla Poláčka, Zdeňka Jirotky, Josefa Škvoreckého či v divadelních hrách Osvobozeného divadla.
